Poprvé jsem slyšel Ježíše
na evangelizačním tažení v Phnom Penhu v dubnu 1972. Byl jsem mladý komunista,
bylo mi necelých dvacet a dva roky jsem byl naočkován protiamericky a
ateisticky. Všichni komunisté mají jeden cíl – milovat svůj národ. Na Američany
se pohlíželo jako na imperátory, proto byli nepřáteli. Od 18. března 1970 do
17. dubna 1975 vláda Khmerské republiky přijímala „nepřátele“ v naší zemi.
Zúčastnil jsem se evangelizačního tažení, abych jako vyzvědač zjistil, kolik
Američanů bylo do akce zapojeno. Převlékl jsem se a vybral si místo daleko od
uličky. Kazatelem toho dne byl Dr. Stanley Mooneyham, prezident nevládní
organizace World Vision International. Bůh si použil tuto příležitost, abych
slyšel evangelium. Dr. Stanley mluvil o marnotratném synu. Během naslouchání
poselství jsem byl zasažen mocí slova a Ducha svatého tak, že jsem uviděl sám
sebe jako marnotratného syna. Komunismus mě učil nikdy nebrečet. To bylo
znamením slabosti. Ale ten den mě slovo Boží pohnulo k pláči nad mými hříchy. Z
Boží milosti si mě všimli dva uvaděči a přistoupili ke mně. Modlil jsem se
modlitbu pokání a okamžitě jsem cítil hřejivý pocit přijetí. Do konferenčního
centra jsem šel jako komunista a odcházel jako znovuzrozený křesťan.
Hned jsem musel čelit
opozici. Do té doby jsem byl chrámovým chlapcem v péči svého strýce. Strýc mi řekl:
„Když teď následuješ Ježíše, ať tě taky Ježíš živí.“ Tak mi následujících šest
týdnů nedával žádné jídlo, ale oheň, který jsem v sobě měl, mě dotlačil jít do
církve, kde jsem byl vřele přijat. Komunisté často zpívají o bratrské lásce,
ale já našel společenství bratrské lásky, když jsem hledal církev. Nakonec to
můj strýc vzdal a oznámil to mým rodičům, kteří bydleli na vesnici. Otec byl
čtrnáct let buddhistickým knězem. Zeptal se mě: „Synu, proč ses rozhodl stát se
katolíkem?“ Myslel, že všichni křesťané jsou katolíci. Měl mnoho smutných
zkušeností během naší 93-leté francouzské kolonizace, která trvala až do roku
1955, kdy jsme se stali nezávislými. Stát se křesťanem podle něj znamenalo
odmítnout matku a otce a odmítnout rodinu. Věřil tomu, protože během
francouzské kolonizace mnozí kambodžané, kteří se stali katolíky, vzali
doslovně slovo z Lukáše 14,26 a obával se,že když jsem se stal křesťanem, tak
ho teď budu také nenávidět. Byl jsem věřící teprve šest týdnů, tak jsem prosil
Ducha svatého, aby mi pomohl odpovědět mému otci. Měl jsem výtisk Bible,
ačkoliv jsem neměl žádné peníze. Brzy poté, co jsem se stal křesťanem, obrátil
jsem se na pracovníka biblické společnosti kvůli Bibli. Řekl mi, že jestli
prodám na veřejnosti dost Biblí, budu si ze zisku moci koupit svoji vlastní;
tak jsem tvrdě pracoval a koupil si Bibli. Řekl jsem svému otci: „V církvi jsem
se naučil ctít své rodiče.“ Otec chtěl, abych mu to dokázal. Prosil jsem o
vedení Duchem svatým a našel ve své Bibli odpovídající verš – Ex 20,12 a Ef 6,1-3.
Řekl jsem otci: „Budu si tě vážit, dokud budeš žít. Proč čekat se splácením
obětních darů až po tvé smrti?“ To ho uspokojilo a řekl: „Jestli budeš stále
poslušný, tak to není špatné.“ Zatímco byli mí rodiče celkem tolerantní k mému
rozhodnutí, vybídli mě: „Co chceš udělat se vztahem s tvými sourozenci?“ Jsem
sedmý z devíti dětí. Jedna z mých sester na mě vždy žárlila, protože jsem byl
středem pozornosti. Jednou měla bolesti zubů a hlasitě naříkala. Zrovna jsem se
připravoval na zkoušku a tak jsem ji ostře okřikl. Tři roky se mnou pak
nemluvila, tak jsme měli v rodině rozkol. Učím se pomalu, ale jakmile si něco
zapamatuji, nikdy na to nezapomenu. Vzpomněl jsem si na jedno kázání, kde
kazatel mluvil o zanechání daru na oltáři a usmíření se se svým bratrem před
tím, než se vrátíš a obětuješ jej. Moji rodiče mě žádali, abych to udělal. Duch
svatý mě vedl k veršům z Matouše 5, 23-24. Byl jsem vyzván prosit svoji sestru
o odpuštění, udělal jsem to, a vztah mezi námi byl obnoven. Jsem vděčný Bohu,
žejsme se mohli usmířit, protože tři roky na to byla zabita Rudými Khmery.
Jednoho dne přišel ze
Skotska Boží muž. Byl to významný Kambodžan, jmenoval se Chhirc Taing. Řekl své
ženě a přátelům, že ho Bůh povolal zpět do Kambodže, aby tam zemřel jako
mučedník. Vrátil se sem v roce 1973, když byla země uprostřed občanské války.
Než přišel, všichni misionáři a křesťanští vedoucí o něm mluvili velice pěkně.
Byl jsem zvědavý na tohoto člověka, kterého měl každý rád. Jednou v neděli jsem
stál před vchodem sboru Betánie. Účastnil jsem se khmerských i anglických
bohoslužeb, protože to byla dobrá příležitost naučit se anglicky. Uviděl jsem
malého muže se světlou pletí, jak vystupuje z auta. Vyšel po schodech nahoru,
pozdravil a podal mi ruku. Cítil jsem, jak mi v žilách proudí něco teplého.
Zeptal semne: „Přijal jsi Krista?“ Odpověděl jsem: „Ano.“ Usmál se na mne,
plácl mě po rameni a dal mi slovo povzbuzení: „Nikdy nelituj svého rozhodnutí.
Je to nejlepší rozhodnutí, které jsi udělal, a změní tvůj život.“ Nevěděl jsem,
kdo to je, ale po tomto setkání jsem miloval to, co říká. Avšak jeho život
promlouval ještě hlasitěji, než jeho slova. Byl člověkem, který opustil svět.
Stal se mi Eliášem. Nevěděl jsem, že se jednou stanu jeho Elíšou. Učil mě, dbal
na mne a trávili jsme spolu mnoho vzácného času ve službě. Na dva roky se stal
Božím nástrojem k přinesení duchovního probuzení do Kambodže. Jeho poslední
kázání bylo z 2 Kr 2 o Elíšovi, který poté, co dostal Eliášův plášť, volal po
dvojité dávce jeho ducha. V tom čase už mnoho amerických misionářů opustilo
zemi. Chhirc vyzval církev v Kambodži, aby povstali jako Elíšova generace. Poté
jsme měli možnost modlit se celou noc s asi 60 dalšími vedoucími.
To bylo 16. dubna
1975.Časně ráno příštího dne 17. dubna obsadili Rudí Khmerové Phnom Penh.
Pochodovali ulicemi a zpívali vítězné písně. Nařídili nám urychleně opustit
Phnom Penh, protože americká letadla měla bombardovat město. Během tří dnů bylo
evakuováno více než milion lidí. Chhirc se rozloučil a pobízel nás podle Ř 13,1
podřídit se vládním autoritám a že Bůh nás povede a ochrání nás. Také nám řekl,
abychom se učili být bezelstní jako holubice a opatrní jako hadi (Mt 10,16).
Protože s jistotou věděl, že je na konci svého života, šel ven a začal svědčit
na ulicích. Jeho adoptivní syn viděl, jak byl zatčen a pak zavražděn.
My, co jsme zbyli, odešli
jsme pouze s oblečením, které jsme na zádech pobrali. Šel jsem domů pátrat po
své rodině, ale dům byl prázdný. Modlil jsem se k Bohu, neboť jsem nevěděl, jak
přežít. Jak jsem šel po ulici, potkal jsem jednoho křesťanského bratra a pak
další. Brzy jsme měli společenství 18 lidí. Stal jsem se jejich Mojžíšem a byl
zodpovědný za zajištění jídla pro ně. Měli jsme jít východně a přejít most na
druhou stranu Phnom Penhu. Avšak všechna rýžová skladiště byla umístěna ve
městě. Mnoho lidí riskovalo své životy, když se kvůli jídlu plavili na
bambusových vorech nebo plavali přes řeku zpátky do města. Ačkoliv Rudí
Khmerové nedávali přednost plýtvání se svými náboji, po těch, kteří byli ve
vodě, stříleli. Někteří z naší skupiny naříkali kvůli jídlu. Když jsme se
společně pomodlili, dostal jsem odvahu jít zpátky do Phnom Penhu s bratrem
Timothym, který je teď spolupracovníkem pastora v Long Brach, Kalifornie. Byl
pouze jeden způsob, jak se dostat zpátky, trasou číslo jedna – po mostě přes
řeku, a Duch svatý mi řekl, abych po něm přešel. Šli jsme přímo před
bezpečnostní důstojníky Rudých Khmérů, kteří byli na stráži. V džípu jsem
uviděl svého bývalého spolužáka, který se stal Rudým Khmerem. Už jsem ho téměř
pozdravil, ale Duch svatý mě před tím varoval. Můj přítel mě viděl, ale
předstíral, že mě nezná, neboť být přítelem obyvatel města by pro něj mohlo být
nebezpečné. Všichni mě nechali jít. Byl jsem věřící pouze tři roky. Když jsme
dorazili do skladiště, byly tam tisíce pytlů rýže nahromaděných na sobě. Asi 50
lidí tady vytahovalo pytle spod hromady. Duch svatý mě upozornil a vyzval,
abych zůstal stranou. Za okamžik jsem viděl, jak pytle z vrcholu hromady padají
dolů na lidi. Jeden pytel letěl vzduchem a dopadl přímo před nás. Co bych
dělal, kdybych neznal Boha? Naložil jsem pytel na kolo a jel ven. Rudí Khmerové
pobrali všechny motorky a auta. Nikomu to nevadilo, protože stejně nebyly
peníze na palivo. Po 18. dubnu byly naše peníze znehodnoceny a zakázány. Bylo tam
mnoho bohatých Číňanů, kteří si přivezlis sebou peníze a když zjistili, že je
nemohou použít, naskákali do řeky a utopili se. Chudí, kteří roznášeli jídlo a
nádobí, měli větší šanci přežít. Zpátky jsme se vraceli stejnou cestou. Viděl
jsem toho samého přítele a stala se stejná věc, vzájemně jsme se ignorovali.
Následující tři měsíce
jsme trávili hledáním rodičů a ostatních příbuzných. Denně jsme od svítání do
západu slunce ušli 68 kilometrů. Nenašli jsme nikoho. Setkal jsem se s
hudebníkem a jeho rodinou z partnerského sboru. Hrál na kytaru, piáno a flétnu
a já u něj bydlil po svém obrácení. Měl dvě sestry, jedna byla vdaná a druhá,
která se jmenovala Ráchel, byla jako já učitelkou nedělní školy. Pozval mě,
abych u nich zůstal a tak jsem se tam tři dny zdržel. Když jsme se loučili,
všichni plakali, protože sim ě zamilovali. Později byla celá rodina, kromě jeho
syna, zabita. Proč? Jaký byl zločin mého přítele? Nosil brýle. Učením rudých
Khmerů bylo vzdát se přepychu a brýle byly považovány za předmět přepychu,
používaný ke vzdělávání. Od řeky Basak jsme ušli 64 kilometrů až k řece Mekong.
Tam jsem potkal dalšího přítele,který byl vůdcem Rudých Kmerů. Radil mi tajně,
abych se nezdržoval tam, kde mě lidé znají. Poradil mi: „Jdi dál, je to pro
tebe bezpečnější.“ Tak jsem šel a
dorazil do vesnice Prey Veng a pokračoval dále do vesnice blízko džungle na
hranicích s Vietnamem. Tam jsem však byl zajat Rudými Khmery. Všichni
Kambodžané byli rozděleni do dvou skupin – revolucionáři a osvobození. Rudí
Khmerové byli revolucionáři. Ostatní byli osvobození lidé a každý revolucionář
mohl zatknout kohokoliv osvobozeného. Úředník Angkaru (ústřední organizace
Rudých Kmerů) přišel ke mně a řekl mi, že musím jít do tábora na převýchovu.
Nevěděl jsem, co to je a dost hloupě jsem se zeptal, jak budu moci studovat bez
kniha psacích potřeb. Úředník mi odpověděl: „Neměj obavy, Angkar se postará.“ V
táboře jsem nenašel žádné kancelářské potřeby, pouze koše, motyky a nářadí pro
tvrdé nucené práce. Byl jsem v zadržení od srpna 1975 do 1977. V táboře jsem
byl nejmladší a jediný křesťan a také jediný, kdo byl dobře připraven na práci.
Měl jsem přečtenou knihu o revoluci v Číně, tak jsem věděl, jak produkovat
vlastní hnojivo. Míchal jsem lidské výkaly s hlínou, vysoušel je na slunci,
ručně je drtil a skladoval ve stodole. Časem jsem se stal známým jako „mladý
bratr“ nebo „kalendářní muž“, neboť jsem si vedl záznamy svých denních
modliteb. Avšak když jsem se cítil nemocný, trpěl jsem nedostatkem moderní
léčby. Jednou jsem dostal malárii. Zatímco jsem se třásl, vesnický lidový
léčitel mě chtěl léčit tradičním způsobem pálením žil na rukou. Obvykle to bylo
děláno bambusem, který byl nařezán rozbitou lahví, svinutý do koule a vysušený.
Tyto bambusové koule byly položeny na kůži a pak zapáleny dřevěným uhlím. Cílem
bylo zničit nervová zakončení a tím i bolest. To se dělalo v případě téměř
všech nemocí. Když jsem měl problémy se žaludkem a břicho jsem měl oteklé,
„doktor“ mi na břiše vypálil šest děr, po třech na každé straně mého pupku.
Když mě bolely zuby, vypálil mi dvě jizvy, každou na jedné straně čelisti. S
poškozenými nervy jsem vůbec nic necítil, dokonce ani později, když jsem měl
potíže se zuby moudrosti. Můj vzhled se zhoršil. Měl jsem bolesti otevřít oči,
dokonce, i když nebyly zarudlé. Nemohl jsem vidět a můj zdravotní stav se den
ode dne zhoršoval. Poslali mi revolucionářskou zdravotní sestru, aby se na mě
podívala. Koupila nějaký druh místní tekutiny ve skleněné láhvi od Mirindy a
injekční stříkačku. Násilím mi otevřela oči a tekutinu mi do nich stříkla. Oči
se mi ještě zhoršily. Protože jsem nemohl pracovat na rýžovém poli, byl jsem
místo toho poslán pracovat do kuchyně. Byla to těžká práce, ale hodně jsem toho
uměl od své starší sestry, která byla učitelkou vaření. Jednoho dne, když se vařila
rýže pro 18 lidí, sundal vysoký důstojník poklici z hrnce a rozevřel mi
doširoka moje oči. Z hrnce se vyvalila horká pára a pálila mě do očí. „Snes to,
to tě vyléčí,“ řekl důstojník. Děkoval jsem Pánu, že jsem neřval, protože pláč
byl považován za protirevolucionářský. Jako kuchař jsem byl zásobován pouze
rýží a solí, žádným masem. Často jsme měli pouze jednoduchou rýžovou kaši.
Normálně moc nejím, dokonce i tehdy, když jsem žil v Phnom Penhu, jsem to
zvládl s nedostatkem proteinů. Ostatní ale hrozně trpěli a hodně zhubli. V
táboře nebyly žádné záchody. Používali jsme latríny, kde byly pouze vyhloubeny
díry v zemi a přikryté byly palmovými listy. Každé ráno jsme měli nástup a
museli žádat Rudé Khmery o povolení odejít. Jednou jsem byl před svítáním pozdravit
salutováním důstojníka. Když jsem odcházel, zaslechl jsem, jak se něco hýbe v
rýžovém poli. Byla to ryba velikosti mé ruky. Duch svatý mi řekl, abych šel
kolem rýže ještě jednou. Další ryba vyskočila z vody a já ji chytil. Mohl jsem
tedy uvařit dvě ryby pro mé spoluvězně. Kdykoliv jsem se modlil, vždy jsem
citoval Žalm 23, jedinou celou kapitolu, kterou jsem si pamatoval: „Hospodin je
můj pastýř, nebudu mít nedostatek.“ Časem se Žalm stal prorockým a vždy, když
jsem byl přidělen vařit, jsem něco chytil. Poté, co jsem opustil Phnom Penh, mi
Duch svatý opakovaně vtiskával do srdce své instrukce. Také moje oči byly
zázračně uzdraveny.
Později jsme byli všichni
přeloženi do jiného tábora, který byl šestnáctkrát větší, než ten předchozí. Z
předchozích 18 vězňů jich tady teď bylo 300. Někteří vězni zkoušeli utéct. Byli
chyceni a zabiti. Každý den před západem slunce bylo hlavní sčítání. Každý
musel vykřiknout své číslo a společně se seřadit. Dvakrát týdně byl každý vězeň
vyslýchán. Pokaždé tam bylo nejméně 200 otázek a ti, kteří byli přistiženi při
lži, byli zabiti. Vzpomněl jsem si na Ježíšova slova, že ti, kteří nenávidí své
životy, je mohou zachránit. Byl jsem připraven zemřít, tak jsem se rozhodl
mluvit pravdu. Můj přítel, bývalý pilot, měl příbuzného ve vysoké pozici mezi
Rudými Khmery. Když prozradil svoji totožnost, byl vyslýchán a zbit. Vrátil se
zpátky a řekl mi: „Žádný příbuzný nám teď nemůže pomoci. Veškerá oddanost je
pouze Ankaru, oni jsou středem každého života.“ Pol Pot, nejvyšší Bratr v ústředí
Kambodžské komunistické strany, navštěvoval v mládí katolickou školu; a tak
bylo učení Rudých Khmerů často založeno na překroucených biblických verších,
jako třeba „Miluj Angkar celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou
myslí.“ Jednou jsme šli k potoku. Voda byla křišťálově čistá a ledová. Neměli
jsme ručníky, pouze krátké kalhoty plné děr. K jejich zašívání jsme používali
nitě z rýžových pytlů, které hrozně svědily. V řece jsem si svlékl košili a
kalhoty, vypral je a položil na křoví ve vodě. Byl jsem hladový a modlil se k
Pánu. Když jsem se vykoupal, sáhl jsem po košili a cítil, jak se v ní něco
hýbe. Byla to královská kreveta velikosti paže. Další den, když jsem vylézal z
potoka, šlápl jsem na rybu a chytil ji. Divil jsem se, co s tím dělat. Kdybych
ji přinesl zpět do tábora, musel bych se se všemi podělit a jedna ryba se
nemůže rozdělit mezi 300 lidí. Zavinul jsem rybu do šály, uvázal kolem čela a
propašoval ji do tábora. Neměl jsem přístup do kuchyně a tak přítel, který tam
byl šéfem, mi ji připravil. Večer jsem rybu rozdělil mezi svých osm nejbližších
přátel. Všichni jsme si lehli a nechali ji kolovat od jednoho ke druhému. „Co
to je?“ ptali se a naše odpověď vždycky byla: „Neptej se a jez.“ Museli jsme
jíst se šátky uvázanými přes obličeje, abychom zakryli vůni. Opravdu, Bůh je
pastýř, který mě sytí. Během jednoho roku, tří měsíců a třinácti dní,co jsem
byl ve vězení, do mě Bůh zasel semeno uctívání. Znal jsem pouze chvalozpěvy,
které jsme zpívali v kostele. A tak, když byla bouřka a hrozně pršelo, mohl
jsem si stoupnout k oknu a nahlas zpívat „Jak velké je Tvé dílo“ v khmerštině,
angličtině a francouzštině. Měl jsem vidění mnoha církví, které oslavují spolu
semnou a pokoj tohoto zjevení mě potěšoval.
Jednou se mi ve tváři
objevila vyrážka. Vždy, když mělo pršet, to velice svědilo. Avšak nejvíc mě
vadilo, že to mělo vliv na můj vzhled. Zkoušel jsem všechny druhy léků, takové,
jako jíst kuře s černýma nohama. Zkoušel jsem užívat mízu z jistého
stromu, která byla černá jako dehet, a nanášel jsem ji na celý svůj obličej.
Když uschla a já ji sloupal, moje pokožka vypadala krásně, ale příští den se
vyrážka vrátila. Počet vězňů se denně zmenšoval. Za krátko jich bylo jen 160.
Těm, kteří byli závislí na tabáku, nastal tvrdý život. Raději by vyměnili půlku
porce své kaše za trochu tabáku. Moji přátelé jeden po druhém umírali. Byl jsem
jediný, kdo se přihlásil, že je bude pohřbívat. Zamotal jsem mrtvé tělo do
rohože z palmových listů, oba konce svázal, odnesl je a pohřbil. Pokaždé jsem
se modlil: „Pane, tento bratr zemřel. Pochovám jej důstojně. Kdo pochová mě?“
Brzy bylo místo k pohřbívání zaplněné a tak jsem musel spálit tělo přítele,
který právě zemřel. Položil jsem ho na hromadu dřeva. Protože jsem neměl
zapalovač ani křemen, uřízl jsem kousek bambusového výhonku a dovnitř strčil
vyschlá vlákna z bavlnovníku. Pak jsem z keramického střepu zlomenou čepelí
vykřesal jiskru a suchá vlákna vzplála. Zatímco bylo tělo spalované, spustil se
liják. Oheň zhasl a můj přítel vypadal jako černoch. Příval deště otevřel včerejší
hrob a voda začala vtékat dovnitř. Rozhodl jsem se, že tam přítele pohřbím.
Jakmile tělo dopadlo do vody v hrobě, všechna páchnoucí mastnota mi vystříkla
do obličeje. Volal jsem k Bohu, aby mi pomohl to snést. Jednoho dne mi všechny
končetiny ztuhly a já se nemohl pohnout. Pán ke mně ve snu promluvil a řekl mi:
„Nezemřeš. Přežiješ, protože s tebou mám záměr.“ Během sčítání jsem nebyl
v řadě na nástupu. Předtím jsem nikdy nezmeškal jediný den tvrdé práce.
Ti, kteří nepracují, nedostanou příděl jídla. Když můj přítel řekl Angkarovi o
mém stavu, důstojník mi poradil uvařit bylinkový čaj. Uvařil jsem tři velké
hrnce čaje. Byli tam i jiní, kteří chytili malé kraby a slimáky a zkoušeli je
opéci na ohni pod hrnci. A tak se stalo, že se hrnce spolu nějak srazily a voda
vytekla na oheň. Horká pára opařila celé mé tělo. Nemohl jsem otevřít oči.
Vykřikl jsem: „Pane, vezmi mě domů. Nemohu to více snášet.“ Přesto jsem našel
přízeň u Boha i u lidí. Nejvyššímu důstojníkovi se podařilo sehnat na pomoc
bývalého lékaře. Doktor poradil užívat rybí omáčku nebo zubní pastu ke zmírnění
bolesti. My jsme ale měli pouze sůl. Přítel běžel do hlavního sídla, aby sehnal
trochu soli pro doktora, který ji v ústech rozkousal a naplival mi do tváře.
Začal jsem se škubat a do svalů jsem dostal křeče, ale nekřičel jsem. Příští
ráno doktor vzal lpovové (zelená tykev) nebo tralachové (zimní meloun) listy a
rozmíchal je s řídkým buvolím trusem. Vzniklou pastu mi nanesl na tvář. Svědilo
to, a rychle to vyschlo v pevnou masku. To je o tom, jak mě Bůh uzdravil bez
moderního lékařství.
Počet vězňů klesl na 127.
Pán mi řekl, že pouze sedm mých blízkých přátel přežije, tak když zbývalo osm
přátel, věděl jsem, že bych už brzy mohl být propuštěn. O půlnoci bylo vyvoláno
mé jméno. Obvykle se ti, kteří byli vyvoláni o půlnoci, nikdy zpět nevrátili.
Byli vyslýcháni a mučeni… často až k smrti. Řekl jsem příteli, aby v mé vesnici
oznámil, že jsem zemřel. Dal jsem mu svou košili a kalhoty a odešel pouze s kramou, uvázanou kolem
pasu. V tom čase byl můj vazební tábor pod východní oblastí strany, která se
orientovala pro-vietnamsky a nakonec mohla svrhnout Pol Pota. Byl jsem přiveden
k vrchnímu velitelství armády před deset nejvyšších důstojníků. Zeptali se mě,
jestli mluvím anglicky. Řekl jsem ano. Ptali se, jestli jsem křesťan. Řekl jsem
ano. Měli všechny důvody mě zabít. Avšak místo toho řekli: „Dejte mu pořádnou
večeři.“ Myslel jsem, že si ze mě s jejich velkorysostí dělají blázny. Pak jsem
si vzpomněl na Žalm 23 – „Připravuješ přede mnou stůl v přítomnosti mých
nepřátel.“ Pak důstojníci zapnuli rádio na BBC World a žádali mě, abych jim
přeložil zprávy. Potom nařídili strážím, aby se o mě lépe starali a chránili
můj život. O několik dní později jsem byl, společně s dalšími 126 vězni,
propuštěn. Bylo to v roce 1977.
Byl jsem evakuován spolu
se stovkami lidí z východu do oblasti blízko Thajské hranice, kde jsem zažil
vražedná pole. Mladí lidé museli podstoupit vynucenou hromadnou svatbu, bylo
jich asi 300, a poté byli zabiti. Můj život byl zázračně ušetřen. Stal jsem se
osobním pomocníkem vůdce Rudých Khmerů. V únoru 1979 jsem se vrátil do Phnom
Penhu a vedl podzemní církev. Tam jsem potkal Boury, vdovu se šesti dětmi. Její
zesnulý manžel byl před několika lety zabit Rudými Khmery. Vzali jsme se v roce
1980 a po roce nás Pán požehnal dcerou, které jsme dali jméno Shalom (pokoj v
čase trápení). V lednu 1985 jsem s ženou a třemi dcerami uprchl do utečeneckého
tábora v Thajsku a zůstali jsme zde až do března 1993. Během té doby jsme
založili 15 církví, vystrojili 50 křesťanských vedoucích a pomáhali pastoru
Vietnamské církve v jiném nedalekém táboře v Thajsku. Když byla podepsána
Pařížská mírová smlouva, vrátili jsme se zpět do Kambodže. Začátkem října 1993 jsem prvně přijel
do Malajsie. Předpokládal jsem, že navštívím mezinárodní společenství
Intercessors v Manile, Filipíny. Žádal jsem o vízum na filipínské ambasádě v
Malajsii a bylo mi doporučeno zůstat v zemi. Výsledkem bylo, že jsem přišel do
metodistické církve Sungei Way Subang (SSMC) uprostřed sborového modlitebního dne.
Tak začalo mé partnerství s SSMC. Později, téhož roku, mě Pán spojil s další
církví v Malajsii, New Life Restoration Center. Právě jsem se vrátil z
uprchlického tábora, ale dostal jsem milost v obdarování od těchto církví. Bůh
nečekal. Začal otvírat dveře a skládat jednotlivé části puzzlí dohromady.
Výsledkem bylo, že byly založeny tři plodné služby. Jsou to: Škola praktické
služby Kambodža (SPMC) – 1994, Církev živé naděje v Kristu (LHCC) – 1995 a
Institut zakládání církví Kambodža (ICPC) – 1998. Takto jsme měli v červnu 2007
devět absolvovaných tříd na Institutu zakládání církví a tito absolventi
založili již přes 310 církví. Církev živé naděje v Kristu dosud založila 42
dceřiných církví. Opravdu, toto je dílo Ducha svatého.
Z Boží milosti jsem
sloužil Evangelickému společenství v Kambodži (EFC) jako předseda výboru v
letech 1996 – 2006. Sloužím v Biblické společnosti v Kambodži (BSC) a od roku
2001 jako předseda jejího výboru. Od roku 2004 sloužím jako poradní člen
zasedání Mezinárodní světové vize Kambodža. Od roku 2001 sloužím jako národní
ředitel Ambassadors for Christ International (AFCI) Cambodia a od dubna 2007
jako regionální ředitel AFCI Asie. Ve vhodnou chvíli mě vystřídá nový národní
ředitel AFCI Cambodia.
Bůh má se mnou svůj záměr
a já jeho záměr ve svém životě našel – být proměněn k pomoci dokončit velké
poslání ve spolupráci s dalšími. Jako zlomený muž, zachráněn Boží milostí, jsem
k tomu, abych žil pro jeho cíl.
Barnabášův příběh přepracovala Joanna Sze, SSMC,
dále upravil Barnabáš Mam a Bruce M. Haight
Červen 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat