PRO JEHO CÍL - Barnabáš Mam

Poprvé jsem slyšel Ježíše na evangelizačním tažení v Phnom Penhu v dubnu 1972. Byl jsem mladý komunista, bylo mi necelých dvacet a dva roky jsem byl naočkován protiamericky a ateisticky. Všichni komunisté mají jeden cíl – milovat svůj národ. Na Američany se pohlíželo jako na imperátory, proto byli nepřáteli. Od 18. března 1970 do 17. dubna 1975 vláda Khmerské republiky přijímala „nepřátele“ v naší zemi. Zúčastnil jsem se evangelizačního tažení, abych jako vyzvědač zjistil, kolik Američanů bylo do akce zapojeno. Převlékl jsem se a vybral si místo daleko od uličky. Kazatelem toho dne byl Dr. Stanley Mooneyham, prezident nevládní organizace World Vision International. Bůh si použil tuto příležitost, abych slyšel evangelium. Dr. Stanley mluvil o marnotratném synu. Během naslouchání poselství jsem byl zasažen mocí slova a Ducha svatého tak, že jsem uviděl sám sebe jako marnotratného syna. Komunismus mě učil nikdy nebrečet. To bylo znamením slabosti. Ale ten den mě slovo Boží pohnulo k pláči nad mými hříchy. Z Boží milosti si mě všimli dva uvaděči a přistoupili ke mně. Modlil jsem se modlitbu pokání a okamžitě jsem cítil hřejivý pocit přijetí. Do konferenčního centra jsem šel jako komunista a odcházel jako znovuzrozený křesťan.

Ježíš dává naději

Dnes si řekneme příběh o muži, který prožil setkání, které změnilo jeho život. Tento muž měl velmi těžký život. Neměl práci, a protože byl už dlouhou dobu nemocný, opustila ho dokonce i vlastní rodina a přátelé. Slyšel ale, o jednom místě, kde je zázračný rybník. Říká se, že jednou začas sem sestupuje Boží anděl, který rozvíří vodu a první člověk, který se potom do vody dostane je uzdraven ať už má jakoukoli nemoc.

A tak v jeho životě svitla naděje. Možná že jsou to jen pověry, ale co když ne? Co když je to pravda? Že by byl konečně po tolika letech znovu zdráv. Že by mohl zase žít normálním životem.

Za pomocí druhých, kteří se nad ním slitovali, se mu tedy podařilo na místo dostat. Zjistil však, že tam ani zdaleka není sám. Všude kolem je spousta lidí, kteří jsou na tom podobně jako on. A je tam i spousta lidí, kteří jsou na tom daleko lépe než on a tak má jen velmi malou šanci, že se do vody dostane jako první. Přesto však stále čekal, a když se jednou za čas voda rozvířila, opravdu viděl, že ten který se tam dostal, jako první, býval uzdraven. Naneštěstí to však nikdy nebyl on.

A tak roky plynuly a on stále čekal. Život mu utíkal a stále nic.

Až jednoho dne, když jako obvykle pozoroval vodní hladinu, ho náhle osloví nějaký neznámí člověk. A ten člověk se ho ptá, jestli by chtěl být zdráv? Náhle mu do očí vhrknuly slzy, když pomyslel na to, že by opravdu mohl být zdráv. Potom ale říká: „Pane, já nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, když se voda rozvíří a dřív než tam já sám stihnu dojít, tak mě někdo jiný předběhne.“ Myslel přitom na to, že je to už 38 let, co je nemocen a nejspíš to tak zůstane, až do konce, protože přece ta voda se víří jen občas a nemá nikoho, kdo by mu pomohl se tam včas dostat.

Náhle se ale děje něco, co nikdo nečekal. Ten neznámý člověk, se na něj podívá a říká mu. „Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Cože?  Co že má udělat? Už 38 let nic a teď najednou někdo jen tak přijde a říká mu, aby zas chodil. A tak odvrací své oči od vodní hladiny a dívá se na toho člověka. Kdo to jenom je? Když ale vidí, že to myslí vážně, pokouší se vstát. A najednou se to stalo, i když tomu sám nemůže uvěřit, vrací se mu síla do nohou a on může vstát. Ach jaká velká to byla radost.

Chtěl tomu člověku poděkovat, ale dříve než to stihl udělat, tak už byl pryč. Později pak zjistil, že se jmenoval Ježíš.

A právě tohle přišel Ježíš udělat. Přišel nám všem dát naději. Vidí, že často své naděje upínáme špatným směrem. Často jsme jako ten chromý žebrák, který stále pozoruje vodní hladinu a přitom hned vedle nás je syn Boží, který má moc nám opravdu pomoci. A proto, neztrácejme naději, ale složme svou naději v Ježíše.